Učím malovat už 26 let. Za tu dobu jsem viděla vyrůstat spoustu dětí, malovala jsem s dospělými i se seniory a pořád zkoumám, jak se vyvíjí dětská fantazie a jak lidé proplouvají světem. A čím dál víc cítím jednu věc: stojí mě víc a víc úsilí probudit v dětech jejich samostatnost. Nebo přesněji: zbavit je strachu ukázat samy sebe a cítit, že je to tak správně.
Dovolit si být sám za sebe. I s vědomím, že to může vypadat jinak, než si to představovala paní učitelka. Ta chtěla, aby měsíček byl takhle veliký a přes něj letěl orel. A její žákyně ho udělala menší, a přes měsíček je vidět větvička stromu.
Sama pro sebe tomu říkám můj boj proti dokonalosti.

Dokonalost je všude kolem nás
Před mnoha lety měly děti víc odvahy pouštět se do experimentů. Ony ani jejich rodiče neměli před očima dokonalé knížky s dokonalými ilustracemi, ani animované filmy, kde se postavičky hýbou naprosto dokonale, nic není kostrbaté a nic si dítě nemusí domyslet.
Je to tak uchvacující, že i rodič, který se s dítětem na seriály a knížky dívá, k tomu vzhlíží. A dítě se začne bát. Bojí se vůbec začít.
I ve školách se posouvají měřítka. Všechno se točí kolem dokonalého výsledku, ne kolem cesty a samotného procesu. Dítě se bojí, že začne úplně špatně a nepovede se mu to. Často cítí, že rodič čeká dokonalý výsledek. Je to začarovaný kruh. Děti zmenšují a zmenšují papíry a čekají návody na svou tvorbu.

Myš může mít osm nohou
Existují knížky přesně o tom, jak se kreslí kůň nebo myš. Uděláš dvě kolečka, k nim další kolečko, trojúhelníček a nos.
Pro mě a pro moje děti je ale důležité, že jeho myš klidně může mít úplně krátký nos, nebo žádný. Může být hubená a dlouhatánská, může mít klidně osm nohou. Jeho představa o zvířeti je jeho. A nic není špatně.


Když pak dítě přijde a řekne: „Táňo, nakreslila jsem zvíře a má hodně nožiček, ale myška jich má ve skutečnosti míň. Jak to mám udělat?“, můžeme si o tom povídat. Poradím, jak myšku vystínovat, aby vypadala kulatá, nebo jak nakreslit očíčko, aby koukalo.


Ale nikdy ode mě neuvidí návod, že jedině takhle se kreslí oko, zvíře nebo tvar. Kdybych dítě od začátku učila, že tohle je ten dokonalý výsledek, nabude dojmu, že všechno ostatní je špatně. A jeho hubeňoučká dlouhatánská myš už bude špatně, protože podle návodu má myš vypadat jinak.
Když dítě dostává šablony, jeho výtvarný vývoj se zastaví.
Šablona je jako slovník
Zkusili jste někdy číst knížku v angličtině nebo němčině, ve které se chcete zdokonalit? Od určité úrovně vám to jde docela dobře. Až do chvíle, kdy sáhnete po slovníku. Pak se nějak odpojíte sami od sebe. Mozek se začne spoléhat na dobrou radu a vy přestanete přemýšlet, co by to neznámé slovo ve větě mohlo znamenat.
S malováním je to úplně stejné. Když dítě začne téma, které je pro něj složité, a neví si zpočátku rady, zamyslí se, nějak ho zpracuje a něco vytvoří. Tahle situace je pro něj nesmírně obohacující. Na jedné myšlence začne stavět další, napadají ho nové a roztočí se neskutečný kolotoč kreativity. Dítě zjistí, jak je vnitřně bohaté.
Když mu dáte předlohu nebo šablonu, je to jako ten slovník. Dítě, a stejně tak dospělý, ji víceméně bezmyšlenkovitě obkreslí nebo se jí snaží přiblížit. Asi ho to bude nudit. A často přijde frustrace, že to není tak hezké jako předloha a mělo by to vypadat líp.

Co dítěti vezme obkreslování
Když dítě obkresluje, nebo je nucené, aby jeho obrázek vypadal přesně takhle a měl přesně tyhle barvy, ztrácí chuť dál přemýšlet a rozvíjet svou kreativitu. Snaží se jen splnit, co se od něj čeká. A když se mu to nedaří, je frustrované.
Dítě tak ztrácí:
- vlastní pohled a odvahu,
- schopnost pozorovat: nenaučí se dívat na model a vnímat, co vidí,
- vnímání sebe sama,
- chuť zkoušet nové věci.
To není výtvarný posun, na kterém pracuju já a o kterém jsem za ta léta přesvědčená, že funguje. Netvrdím, že je to jediná cesta. Učím podle sebe, podle zkušeností z mých výtvarných dílen, ateliéru i z vlastního malování. Někomu může fungovat něco jiného a může mít na věc jiný názor. Tady na blogu popisuju svoje osvědčené postupy.


Jak to dělám já: stejné je jen zadání
Jediné, co mají děti v mých kurzech a v ateliéru stejné, je zadání. Třeba „bláznivé zvíře“ nebo „zvíře, které ti dodá energii a dobrou náladu“.

Když se dítě rozhodne, že si vytáhne stojan a zvíře namaluje, může. Technikou, jakou chce. A když v technice narazí na úskalí, přijdu a poradím, jak ji použít dál, aby se mu zvíře v jeho očích povedlo.


Když chce zvíře postavit prostorové z materiálů, které jsou v dílně, postaví ho. Z umělých, nebo z přírodních. Když lepí k sobě dva materiály, které k sobě slepit nejdou, upozorním ho, aby mohlo pokračovat a výtvor dokončit podle svého.


Někdy je zadání užší: „Máte sádru, šrouby, hřebíky, kovové destičky, staré mince a barvy.“ A dál je to na dětech. Jindy řeknu: „Dneska malujeme. Na stojanech, na zemi, na zdi, na židli, jak chcete. Téma je krajina snů.“ Jestli si někdo vzpomene na krajinu u babičky, nebo vytvoří krajinu snů z lízátek, je na něm. Ke každému přijdu, zeptám se na jeho téma a tady a teď ho podpořím, aby se mu dílo, nebo aspoň cesta k němu, povedlo a aby byl spokojený.

U talentovek vedu jinak
Při přípravě na talentovky je moje vedení jiné. Když dítě nakreslí třeba tři kostky za sebou do ilustrace knížky a nebudou správně v perspektivě, upozorním ho na to. Jednak aby se v perspektivě posunulo. A jednak, pokud to chce tak nechat, aby umělo vysvětlit proč. Třeba že je předmět ve skutečnosti křivý, a tak ho takhle nakreslilo. Pak to není omyl ani chyba, ale záměr. A záměr je u talentovek potřeba umět obhájit.


Proč je pro talentovky tak důležité, aby dítě šlo svým vlastním směrem? Protože cílem vůbec nejsou dokonalé obrazy bez života. Umění je uměním proto, že lidi nějak osloví. Já jsem průvodce technikou. Ale dítě musí zvládnout nejen techniku, ale i svou vlastní energii. Umět zpracovat svoje myšlenky a výtvarně ukázat svůj pohled na život. A v tom mu ráda pomůžu.



Dvě slečny se stejnými deskami
Setkávám se s tím docela pravidelně, ale poprvé mě to šokovalo. Do přípravy na talentovky za mnou rychle po sobě přišly dvě slečny. Předtím chodily na stejné jiné malování.
Obrázky první slečny vypadaly dokonale a efektně. Zajímavé techniky, něco obtištěného, něco obkresleného, tady písmenko. Na první pohled „wow“. Když jsem se jí ale ptala, jak k tomu došla, nedokázala to vysvětlit. „To jsme tam měli takhle nakreslit a obtáhnout bílou barvou, že to vypadá dobře.“
Nechala jsem to být a čekala, jak namaluje něco podle sebe. A ona si vůbec nevěděla rady. Byla jsem z toho nešťastná a říkala si, jestli nedělám někde chybu.
Za dva měsíce přišla druhá slečna. Otevřela desky a obrázky byly úplně stejné.
Tehdy jsem to pochopila. Děti jely celou dobu podle návodů, ale neznaly svůj vlastní základ. Nevěděly, na čem postavit svou kresbu, malbu, svůj pohled. Neuměly ho najít.
Dalo mi velkou práci začít s nimi znovu od začátku. Aby zjistily, kdo vlastně jsou, co se jim líbí, jaký mají rukopis, jak používají barvy a jaké barvy mají rády. Bylo to náročné, ale povedlo se. Obě pokračovaly na výtvarných školách a dnes už je asi dokončily.


A uvědomila jsem si, jak moc dítě brzdí a škodí mu, když mu říkáme: „Mělo by to vypadat takhle.“


Výtvarná rodina: malí a velcí spolu
V mé výtvarné dílně malují spolu děti různého věku. A je to krásné.
Malé dítě vidí, jak může vyrůst, jaké obrázky může jednou dělat a co ho bude napadat dál. A velké dítě, třeba šíleně frajerský puberťák nebo puberťačka, přijde ke mně a pohladí po hlavě malou čtyřletou slečnu, která je neuvěřitelně kreativní. A uvědomí si, že i on nebo ona byli kdysi takhle malincí. Jak bohatý je dětský výtvarný svět, když je človíček malý, a jak je spontánní.
Malí a velcí spolu nesoupeří, nevyvyšují se nad sebou a je jim spolu moc dobře. Jsme taková výtvarná rodina. Já tomu říkám výtvarné doupě, kde je každý pro toho druhého inspirací.


Věřím a doufám, že jsem inspirací pro děti i já. A zároveň vím, a teď jsem z toho úplně dojatá, že ony jsou strašně moc inspirací pro mě. 💛



Jak poznáte dobrý kurz
Cílem dobrého kurzu není deset stejných dokonalých obrázků. Když jsou obrázky stejné, přichází spíš frustrace. Mařenka vedle to měla přesnější, víc jako na fotce. Pepíček zase šablonu vybarvil líp. A dál je jen prázdno.
Nejlepší kurz pro vaše dítě je ten, ze kterého nechce odejít. Užije si spoustu legrace, má barevné ruce a ještě dvě hodiny po návratu vypráví. Vidíte, že ten čas je pro něj důležitý a že to místo vnímá jako bezpečný prostor, kde si může dovolit vytvořit, co ho napadne.
To neznamená „tady máte papíry a kreslete si“. To vůbec ne. Znamená to, že si dítě může vymyslet, co ho napadne, a já ho podpořím, aby myšlenku rozvinulo a šlo dál. Nebo aby naopak zjistilo: „Ne, tohle mě nebaví, zkusím to jinak.“
Takže když vaše dítě přijde, růžová barva mu teče do botičky, kterou má nasazenou obráceně, má zelené čelo a září, nemůžete ho odtrhnout od místa, kde malovalo, a vy vidíte pomalovaný, mokrý, flekatý papír, tak to je ten správný kurz. 💛

A u přípravy na talentovky navíc vidíte, že dítě samo na svých obrázcích pozná posun.
Dobrý kurz poznáte podle barev, které kapou z papíru, a podle šťastného dítěte. To je mým cílem. A to je můj boj s dokonalostí.
Táňa
Hledáte pro své dítě malování, kde smí být samo sebou, nebo přípravu na talentovky, kde najde svůj vlastní rukopis? Napište mi na tanja@tanja.cz nebo na Instagram @maluju_zivot. A pokud si chcete malovat sami, stáhněte si zdarma návod Tempera v 6 krocích.